kdo se ztrácí, musí do lesa

Musím říct, že to není vůbec špatný. Probudit se uprostřed ničeho. Místo budíku slyšet klování datla do stromu. Místo displeje telefonu se zmeškanými notifikacemi vidět koruny stromů, skrz které prosvítají první paprsky, co ti pálí obličej do červena. Není vůbec špatný být na chvíli bez signálu a všeho, co mám po ruce 24/7. A vlastně ani to usínání v otevřeném prostoru s lehkou nejistotou není k zahození.

Možná tě probudí někdo, koho nečekáš. Třeba hajný, co nikdy nepřišel.

Každé ticho doprovází vnitřní monolog. Ten můj se mnou rozmlouval nahlas. Ptal se mě, jestli nejsou vlastně trochu banální všechny ty věci, kterými se pořád zabývám. Ke konci mu odpovím, že asi dost. Ale on ještě netuší, že za pár hodin budu zpátky, kde na mě čeká rozhovor s tím druhým. A ti dva si nerozumí. Natož my tři dohromady.

Občas si připadám jako krajíc chleba, který namažeš máslem, potom třeba marmeládou. Takový ten, co ti vždycky omylem vypadne z ruky. Trochu se protočí a dopadne na zem. Marmeládou k zemi, samozřejmě. Možná bych byla radši houska. Ta, co si děláš ke svačině. Napůl rozkrojená. Jednu půlku namažeš máslem, přidáš sýr, šunku, kousek rajčete. Druhá zůstane tak, jak je. Suchá a přiklopená. Ale držící všechno pohromadě, i když spadne.

Možná bych vlastně nechtěla o sobě přemýšlet jako o pečivu.

Každopádně musím fakt říct, že to není vůbec špatný, probudit se uprostřed ničeho, co je vlastně všechno. I když tě z toho bolí záda od kořenů pod karimatkou. Ani není vůbec špatný se probudit ve vlastní čerstvě povlečené posteli. I když tě místo slunce probouzí lustr s automaticky nastavenou žárovkou na sedmou ráno. V noci se nám stejně zdají stejné příběhy. Občas rotují, stejně jako ten chleba. A padají na tu namazanou stranu, aby nás vzbudily.

Asi se v tom trochu motám. O tom to totiž vlastně celý je. Že jsem byla na čundru a spala v lese. Chvilku se točika v kruzích, vlastně nedošla nikam. Pak se vrátila zpátky do svýho 2+kk a přemýšlela, kam všechno to teda zapadá. Sedět mezi stromy, poslouchat ptáky, co zněj jako divočáci. Uhýbat z červený, a zase se na červenou vracet.

Jojo, není to špatný.

jde to se mnou od devíti k pěti

Měla jsem takový ten intimní moment sama se sebou, kdy jsem nechávala myšlenky volně se rodit v hlavě, zatímco moje nohy sbíraly kilometry na území Lombardie. Okolo mě se vlnila hladina jezera a vznášely syrový hory. Tehdy přišla ta tvrdá, ošklivě potlačená myšlenka: „Vždyť já vlastně nejsem šťastná.“

A pak jsem se musela vrátit domů a přijmout fakt, že jsem si 29 let nastavovala život a nastavila jsem ho špatně.

Příští rok mi bude třicet a furt čekám na to, jak bude chutnat dospělost. V patnácti jsem si myslela, že chutná jako svoboda. V sedmnácti jako dokonale vychlazený suchý bílý. V osmnácti dospělost nepřicházela a život začal chutnat jako portský, trval jako nekonečně dlouhý noci, které zatmavovaly osamělou prázdnotou. V pětadvaceti přestal chutnat, ale začal vonět. Jako peníze, co chtějí udržovat ekonomiku v chodu. Jako naplněná kariérní ambice, co měla potlačit každej jeden osobní neúspěch.

Tolik chutí, vůní, které s dospělostí nemají nic společného, ale způsobily chaos v mém vnitřním kompasu. Protože proč jinak se koukám do zrcadla a vidím pořád tu patnáctiletou naivní holku, co čeká, až přijde svoboda? Co nebude ani chutnat, ani vonět. Co nebude svírat, ani tížit. Jen existovat.

Kompas je ovlivňován magnetickým polem a každý z nás má okolo sebe spoustu severů, který stáčejí naši střelku. Sever je moje máma, která vidí stabilitu v jistotě. Je to bývalý kolega, který si myslel, že bych neměla být tak hlasitá. Kluk z Tinderu, kterému jsem nepřišla dostatečně zajímavá, aby mě pozval na druhý rande. Babička, která si myslí, že je načase, aby se stala prababičkou. Jsou jím sociální sítě, které mi říkají mně i ostatním, jak bych měla vypadat, co nosit.

V mém životě je tolik severů, že už ani nevím, kde je jih. A je to zvláštní pocit, uvědomit si, že jseš špatně. Máš vlastně všechno, co bys měl chtít. Ale není to ono.

Renton to tehdy řekl líp jak já: “Vyber si život. Vyber si práci. Vyber si kariéru. Vyber si rodinu. Vyber si zatraceně velkou televizi. Vyber si pračku, auto, hypotéku. Vyber si život. Vyber si Facebook, Twitter, Instagram a doufej, že někdo, někde, tě má aspoň trochu rád. Vyber si, že budeš vykládat svůj život, jakoby měl na něčem záležet. Vyber si reality show, miliony důvodů, proč se sám nenávidět. Vyber si, že budeš sedět a dívat se, jak život ubíhá, zatímco máš všechno, a přitom k ničemu. Vyber si budoucnost. Vyber si život.”

Já si ale vyberu líp. Jdu hledat jih. Ať už to znamená, co to znamená, i za cenu toho, že bych tam vlastně neměla bejt.